James La Brie
James LaBrie patří v současné době mezi nejangažovanější zpěváky z ranku tzv. inteligentního neboli chcete-li progresivního rock/metalu. Nepočítám-li účinkování v jeho domovské kapele DREAM THEATER, tak jsme jeho hlas za poslední dobu mohli slyšet též v projektu TIM DONAHUE - MADMEN & SINNERS či jako hlavního vokalistu na albu "The Human Equation" Lucassenova ansámblu AYREON. Přímo LaBriemu "na tělo" napsal hudbu pod označením FRAMESHIFT též Henning Pauly z progresivních CHAIN. Tento chlapík nejenže absolval Berkleeho hudební universitu v Bostonu a poté tvořil hudbu pro reklamní průmysl, ale rovněž je podepsán jako autor a producent pod hudebními projekty se širokým hudebním záběrem od ambientu, jazzu, orchestrizace, klavírní hudby, popu, rocku, metalu, progresivního rocku až po filmovou hudbu. Rovněž rejstřík nástojů, jež Pauly obsluhuje, je větší než malý. No považte - kytara, baskytara, syntetizátor, klavír, B3, Warr kytara, bendžo, perkuse, programování, orchestrizace a to nepočítám produkci, studiovou "zvukařinu" či mix.
Všechno nasvědčuje tomu, že se z FRAMESHIFT vyklubala další progresivní superskupina. Ovšem vždy může nastat nějaké to ale. Začnu z té lepší stránky. Po stránce hráčských výkonů a produkce nemá FRAMESHIFT chybu. Rovněž výkon Jamese LaBrieho patří k jeho vysokému standardu, tudíž považuji za irelevantní se jím blíže zabývat. Ovšem asi se při poslechu "Unweaving The Rainbow" nevyhneme srovnání s jinými projekty, v nichž dominují LaBrieho hlasivky. Ať vyvstane na mysli jeho sólovka MULLMUZZLER, letošní geniální album "The Human Equation" od AYREON či projekty Trenta Gardnera EXPLORERS CLUB a LEONARDO z dřívější doby, všechny do jednoho FRAMESHIFT zastiňují. Desce "Unweaving The Rainbow" především chybí tzv. "tah na bránu", gradace a moment překvapení. Co naplat, že hudební aristokrat Pauly kouzlí se svými nastroji (či s mašinkami ve studiu) seč může, jako celek album nudí a ačkoliv to nerad přiznávám, měl jsem co dělat, abych ho na jeden zátah doposlouchal do konce. Pokud u jiných alb preferuji delší hrací čas (např. u DREAM THEATER, OPETH či AYREON), tak v případě FRAMESHIFT mi téměř 80-ti minutová stopáž přišla na obtíž. Uznávám, že se jedná o progresivní dílko na vícero poslechů a vůbec mi nevadí, že na rozdíl od výše zmiňovaných projektů zabřehává spíše do pop/rockových vod s důrazem na líbivé klavírní party. Možná už jsem si odvykl od klasického progresivního rocku a příliš si oblíbil jeho metalovou větev.
Album jako celek působí velmi klidně a vyrovnaně, bez problému by kterákoliv skladba mohla hrát v rádiu, neboť i progresivní složka působí jakýmsi light dojmem. Za tuto skutečnost může absence tvrdších kytarových riffů a celkově měkký zvuk. Stále se nemohu zbavit dojmu, že prim hraje jen LaBrie a hudba tu slouží jen jako podklad k jeho výtečnému zpěvu. Jedinou vyjímku tvoří devítka "Unweaving The Rainbow". Tato skladba nepostrádá nic z výše jmenovaných negativ. Pokud by se ostatní nesly v podobném duchu, rochnil bych si blahem. Tím zase nechci FRAMESHIFT jen tak pohřbít. Stále si musíme uvědomit, že se pohybujeme v žánru progresivní rock, tudíž i jeho nejnudnější zástupce (byť brilantně zahraný) bude na míle kupředu před "běžnou" hudební produkcí.
Recenze-Stephen...Abbys..Metal magazín..